Radim Bačuvčík

V hudbě jsem byl vždycky spíš samouk, a to až do chvíle, kdy jsem se rozhodl, že bych mohl studovat hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Přestože tam jsem na hudbu získal poněkud jiný, možná více teoretický pohled, stále platí, že k „praktické“ hudbě si pořád hledám cestu raději sám. Hudba je pro mně víc o tom, že něco nějak cítím, než o tom, že dlouhé hodiny piluji techniku. I když ideální je, když se skloubí oboje, pořád si myslím, že lepší je hudební nástroj cítit než virtuózně ovládat. Proto, že jeden s citem zahraný tón člověka obohatí víc, než padesát tónů zahraných v rychlém sledu s touhou sobě nebo někomu jinému dokázat, že na to mám.

K baskytaře jsem se dostal asi jako většina teenagerů – tím, že jsme s kamarády založili kapelu. Těch kapel se za ty roky vystřídalo víc, z různých žánrů, od folku až kamsi k metalu. Brzy jsem pochopil, že pro to, co chci svým hraním vyjádřit, se víc hodí baskytara bezpražcová, jejíž výuku především nabízím. Pokud bych chtěl v hudbě někoho něco naučit, pak asi to, aby se v ní díky správné technice naučil vidět sám sebe.